Na Králíky!

Název

Na Králíky!

Popis

„Až ti Kachna řeknu, kde právě jsem, tak zaručeně prohlásíš: Ještě že jsem s váma nejel! Tohle bude zaručeně krušná noc. Celý den s námi lomcuje vítr z hor, chtěli jsme se schovat na závětrnou stranu, ale nepodařilo se. Nejsou tady žádné fleky pro přístřešek, ani stromy, ani kus rovnýho lesa. Bída. Každý jsme si našli jeden strom s větvemi až na zem a tam se zavrtali. Hele, už začíná pršet, musím přes sebe přetáhnout celtu. Bohužel takhle nalepená na spacák bude propouštět. Snad to do rána zvládnem...“

Po napsání islandského „bestseleru“ jsem se k popisu tohoto vandru odhodlával docela dlouho (začínám ho psát ve čtvrtek, končím v neděli), vlastně trochu z donucení. Po dosažení vrcholu holt začne člověk klesat. Teď mě napadlo: když už tady rozvádím myšlenku tvůrčí, tak právě tu bych mohl připodobnit k našemu vandru - bojovali jsme, abychom dosáhli vrcholu, ale dolů se nám už nechtělo. Vlastně chtělo... Všude to je stejné.

Na Králíky, resp. Kralicko, jsem se opravdu těšil. Když pominu Ukrajinu, tak takhle východně jsem ještě nebyl, takže neprobádaný kraj. Z Jizerek jsem byl natěšený na zdolávání horských hřebenů a také na další jarní vandr. V posledním případě to trochu zakolísalo.

S Drobkem jsem se setkal v pátek ráno na kolínském nádraží a po přestupu v Ústí n.O. jsme před jedenáctou byli v Králíkách. Cestu nám znepříjemnil rozbitý jirkův mobil, naštěstí jsme se s Jirkou setkali na náměstí a v hospodě U lípy dali poslední pořádné jídlo. Kluky jsem ještě přemluvil na návštěvu vojenského muzea a taktéž jsem chtěl navštívit pěchotní srub U cihelny. Tam ovšem byla prohlídka až za půl hodiny. Nelelkovali jsme proto a vyrazili na první plánovaný cíl - rozhlednu Klepáč.

Cesta to byla nelehká, převýšení znatelné a neustálá cesta do kopce nám dala zabrat. Naše námaha ovšem byla vykoupena krásnou krajinou. Ani silný vítr nám krásný pohled do kraje nekazil. Nebyli jsme jediní s úmyslem dobýt a přespat u Klepáče. Kousek před rozhlednou jsme potkali partu „hurávýletníků“, kteří se k našemu překvapení rozhodli po západu slunce pokračovat dál, a u paty rozhledny „oudoorové odborníky“, kteří nocovali v tom největším vichru přímo na vrcholu. My jsme se vrátili kousek zpět do vyhlídnutého lesíku, kde jsme v klidu přečkali první z plánovaných tří nocí. Jaké štěstí na místo jsme měli, jsme ještě netušili.

Ráno bylo zatažené, ale teplejší, takže příjemné. Měli jsme dvě verze cesty na dobytí druhé rozhledny. První byla sejít do Horní Moravy a vyškrábat se na protější hřeben. Druhá, vítězná, držet se po hřebeni a přes Kralický Sněžník dojít na druhou stranu. Na Sněžníku jsem nikdy nebyl, takže jsem loboval za druhou variantu a podařilo se mi to. Cesta byla opět stoupavá a s přibývajícími nadmořskými metry se začal objevovat sníh. Zatím to však nebylo nic dramatického a výstup celkem poklidně ubíhal. S blížícím se Sněžníkem přibývalo lidí. Nakonec bylo na vrcholu docela narváno.

Králický Sněžník dobyt! Sice za neuvěřitelné vichřice, ale dobyt! Udělali jsme spoustu fotek na mohyle, vedle mohyly, u studánky, u slůněte... Patřičně jsme se tam vyřádili. Avšak zde teprve začala druhá část naší sobotní cesty, náročnější. Cesta ze Sněžníku byla uklouzaná a tak jsme z kopce spíše sklouzli. V sedle jsme se oddělili od hlavního proudu a stoupali po sněhu na hřeben se Stezkou v oblacích, naším posledním cílem. Sníh na cestě nás značně zpomaloval, ledová krusta se probořovala a my jsme se propadávali o dvacet čísel až na zem. Naštěstí nám občas vysvitlo slunko, tak to bylo veselejší. Místo na spaní jsme hledali na závětrné straně, ale závětrná strana prostě nebyla. Foukalo to ze všech stran. Museli jsme trochu sestoupit, abychom nespali ve sněhu. Tam ovšem nebyla rovná místa. Jelikož se schylovalo k dešti, tak jsme okolo sedmé rychle zalezli každý pod jeden strom a tam se snažil přečkat do rána.

„...No ještě že jsem s váma nejel,“ přitakal mi náčelník. Telefonoval jsem s Kachnou a okolo mě se dělo boží dopuštění. I tak se mi s falešným pocitem bezpečí pod celtou podařilo usnout. V noci jsem se samozřejmě několikrát probudil. V absolutní tmě jsem slyšel bičování větru s deštěm na celtu. Bylo mi divné, proč mám mokrou celtu přilepenou na čelo. Ještě nikdy jsem nespal s přístřeškem přehozeným přes sebe a tak jsem netušil, že položený propouští. Chtěl jsem zkontrolovat situaci, ale nenašel jsem čelovku. Naštěstí jsem byl večer tak línej, že jsem si mobil a doklady nechal u sebe v kapse (čímž unikly promočení) a posvítil si mobilem, takže jsem po chvíli našel zapadlou čelovku. Posvítil jsem do okolí a situace byla stejná jak před usnutím. Jen mi připadalo, že padla šílená mlha. Přístřešek držel tam, kde měl a spacák sic z vrchu mokrý, tak nepropouštěl. Pode mě se voda nedostávala, takže jsem znovu přes sebe přetáhl černou plachtu jak pře mrtvolu a spal s přestávkami až do rána.

Musím opatrně odhrnout plachtu, aby mi voda z ní nenatekla do spacáku jako při noční kontrole. Avšak plachta mokrá nebyla, jen lehce křupala. K ránu se totiž vyjasnilo (cca. 10 minut jsem koukal na jasnou oblohu a těšil se na krásný den), takže to všechno nádherně zmrzlo. Okolo sedmé jsme byli vylezlí a v rychlosti balili. Přišla totiž sněhová vánice. Navíc kluci neměli to štěstí co já a nateklo jim pod spacáky, takže leželi v loužích. Bylo rozhodnuto, že to balíme a jedeme domů. Ani jsem neprotestoval.

Začátek úniku do civilizace pokazila ztráta jirkových dokladů, které se naštěstí našly, a hledání Drobka, který vyrazil napřed a nevěděl, že se vracíme hledat doklady. Naštěstí jsme našli i Drobka a vydali se ke Stezce v oblacích, kde byla, DÍKYBOHU!, otevřena hospoda. Čaj s rumem a gulášovka nám pomohly na nohy (nedá se to říct o vysokohorské přirážce). Pak jsem začal přemlouvat Drobka. „Drobku neblbni, když jsi u tý rozhledny, tak to nemůžeš vzdát“. Počasí bylo opravdu hnusný, ale rozhlednu jsem s Drobkem dobyl. Jirka odmítl s námi jít a šel do údolí napřed. Stezka v oblacích mě překvapila. Úžasná stavba se síťovou prolejzačkou (vyzkoušeno) a sítí místo podlahy na vrcholu (vyzkoušeno), spolu se zřejmě krásným rozhledem na Kralický Sněžník a okolí mě opravdu uchvátila. Škoda, že jsme kvůli počasí a času nemohli zůstat déle. Tak jsme spěchali na lanovku a za výhodných finančních podmínek (myšleno positivně) se svezli dolů.

V hospodě v údolí jsme se setkali s Jirkou a s ním jsme se popovezli autobusem zpět do Králík. Tam Jirka zvolil cestu do Prahy autobusem. My jsme se vraceli stejnou cestou vlakem. Avšak volné pondělí před sebou a já si říkal, co budu v Boleslavi dělat. A tak se stalo to, že jsem si s Drobkem dal v Pardubicích pivo a najednou se objevil v běstvinském velkostatku. Tam jsem dobře popil, úžasně pojedl, přespal na seně trošililinku pomohl a v pondělí odpoledne valil pověstnými spoji z Třemošnice ne směrem na Prahu, ale na Mladou Boleslav.

Jsou vandry, na kterých si odpočinete, dostanete do sebe energii a ani vám nevadí, že vstáváte v pondělí ráno do práce. Pak jsou ovšem vandry, na kterých sedřete kůži ze zad. Mrznete ve vánici nebo se pečete ve výhni ostrého slunce. Jenže takové vandry nezevšední. Stále je vyprávíte a stanou se bájnými. A že by se mohlo stát, že by vás odradil od dalších? V žádném případě! Balíme a vyrážíme zas, třeba abychom tento překonali ještě strašlivějším zážitkem. ;-D

Foto od Drobka: http://drobek8.rajce.idnes.cz/2017_04_14_masiv_Kralickeho_Snezniku

Období

Statistiky

  • 172 fotek
  • 2 se líbí

Nastavení

Nahlásit album
Slevy 25 % platí na všechny dárky z fotek. Vytvořte si z vašich fotek snadno fotoknihu, plakát, fotky na zeď a další fotoprodukty. Sleva platí po zadání kódu: Vajicka
S kódem: Vajicka Akce platí do 14. 4. 2024
Zjistit více
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
Na Králíky!
Komentáře Přidat