Název

Islandský kraj drsný-úchvatný

Popis

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

„...a těšim se, až si s Petrou vlezeme do postele a budeme si číst to tvoje povídání o vandru“, říkal mi Wabi v sobotu, tuším, že při sestupu pod jizerské vodopády, na mé snažení ohledně vyprávění k vandráckým albům na Rajčátku. Tato věta mi zavdala k tomu, že vlastně nevím, o čem mám psát. Přitom právě ty první uvozovky a tři tečky se objevily na obrazovce mého notebooku v pondělí 23:33, tedy zhruba půl hodiny po tom, co jsem si šel lehnout a za usilovného přemýšlení a poslechu písniček bratří Ryvolů na dobro noc se snažil dát dohromady první větu pro tento vandr. Že by: Tento vandr stál opravdu za to? Uvidim... Nechám to na zítra... Proč tomu tak bylo? Na zítra... Dobrou ;-)

Až někdo ti, hochu, vo Islandu řekne,
svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej,
kdo slovíčko dobrý vo tom kraji cekne,
je dočista blázen, a ty se mu směj.

Tento vandr stál opravdu za to. Touto větou bych mohlo začínat každé vandro-album a pokaždé bych měl pravdu. Jenže na tento vandr jsem se opravdu Těšil. To velké „Té“ tam nedávám náhodou. I když mám zimní vandry opravdu v lásce, toho jarního jsem nemohl dočkat a dlouho si představoval, jak budu pobíhat po moravských kopcích okolo Lanškrouna. Moment... Fotky z Jizerek a v textu Morava? Mno jo... Původně bylo v plánu dobývat s Kachnou a Drobkem moravské rozhledny. Jenže z plánu sešlo (klukům to nemám za zlé) a já se cítil jako ten, co mu nevyjde vysněný vandr. Naštěstí jsem dostal spásný nápad a přes Kachnu zorganizoval záchranu mé soužené duše (samotnému se mi ještě jet nechtělo, noci jsou ještě dlouhé). Najednou mi zazvonilo neznámé číslo a tam Wabi, že navrhuje Jizerky a Valhalu. Jasně! V tuhle chvíli bych jel kamkoliv! Bylo nebylo, a my jsme vyjeli...

Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě,
kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má,
kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě,
ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá.

Psaní o tom, že jsme se setkali v Praze a autem dojeli k liberecké zoo, vynechám. Není to trampské. Od zoo jsme ovšem vyrazili na Libereckou výšinku, kde jsme si dali pivo/limo a po hodině (!) jsem se já dočkal hotovky („no víteco tři rodiny námtady přišli počkejtesiještě deset minut“). Nenaděláš nic... V plánu jsme měli dobýt 2 místa: Valhalu a bájný camp Kapitána Kida Island. Cesta k prvnímu bodu rychle ubíhala, drze tyčící hřebínek jsme bez problému vyšlápli a od rudolfovské elektrárny šlapali do jizerských kopců. Po nedlouhém hledání jsme našli Valhalu v celé své kráse, ovšem se vstupy do podzemí pod sněhem. Bylo by moc riskantní klouzat se dolů, tak jsme to vzali alespoň po povrchu a pokračovali okolo přehrady na onen bájný camp Kapitána Kida - Island. Ten jsme taktéž museli hledat, ale opět to nebylo nic hrozného. Tento krásný camp v lese ponurém dostál svého jména. Ač měli jsme přes den počasí krásné, na Islandu opravdový uragán. Ani oheň nešel udržet. Ten, mocně podporovaný větrem, sežehnul malé větévky dříve, než od nich chytly ty větší. Nezbývalo tedy nic jiného než najít úkryt za balvany a jít na kutě.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

Stejně jak pátek, tak i sobotní ráno (poledne, večer) bylo bez mráčku. Wabi ještě spal, a tak jsem se vydal na průzkum campu. Pod převisem a vedle něj bylo nastláno z jehličí, zřejmě pozůstatek po posledních návštěvnících. Převis byl v tu dobu nepoužitelný, kvůli vodě z tajícího sněhu, která stékala po skále a skapávala přesně do míst odpočinku. Stejně nepoužitelné bylo prostranství s ohništěm před převisem, kde byla halda mokrého sněhu. Nějací blbci proto vedle udělali nové ohniště přímo u kmene stromu. Nechápu... Taktéž někdo z dlouhé chvíle porazil strom, který těsně minul převis. Jak jsem psal... Nechápu... I přes všechny ty negativa má tento camp neuvěřitelné kouzlo, které umocnilo neuvěřitelný výhled ze „střechy“ směrem na západ. Vítr/slunce chladil/pálilo do zad a já se hodiny (2) kochal tím neuvěřitelným pohledem na Lužické hory. Do provlhlé kempovky (kterou někdo do výklenku vložil opravdu blbě) jsem zaznamenal svoji „hlubokou myšlenku“. Jakou? Jděte si ji tam přečíst! Splníte i hlavní pointu. Po probuzení Wabiho (druhá hodina kochání) jsme se nasnídali a prodiskutovali trasu. Chtěl jsem navštívit vodopády (Wabi: „Jasně“!) a výhled z Ořešáku (Wabi: „Jasně“!). Mno, tak jsme šli. Začátek byl nádherné prolnutí zimy a léta. Byli jsme v tričkách s krátkým rukávem, já v kraťasech, a pod námi křupal sníh. Paráda! Překvapila nás neuvěřitelná spousta křišťálové vody v pramínkách, potůčcích, potocích a říčkách. Všude tekla nádherná, průzračná a pitná voda. Velké dilema pro Wabiho začalo při sestupu na křižovatku pod vodopády. A na této křižovatce se to stalo! Wabi sežral hada! Přemluvil jsem ho totiž pro společný výstup na vodopády a Ořešník. Jeho nohám se to nelíbilo - trpěly! Ale Wabi nevydal ani jednu hlásku. Jen na konci si postěžoval na Kachnu, ale to je v pořádku ;-D. Doufám, že mi jednou toho hada odpustí a že pohled na úchvatné vodopády a výstup na vrchol Ořešníku s dalekým výhledem do kraje převáží veškeré zápory. Cesta dolů byla stejně náročná, jako cesta nahoru. Zde trpěly nohy nám oboum. V Hejnicích se naskytl krásný okamžik. Procházíme starobylými uličkami Hejnic, když tu Wabi: „Hele tyhle domy znám, vypadají stejně jako na fotkách, co mi ukazoval kamarád, tenhle dům mi je povědomej“. Sejdeme níž a on tam Jirka v celé své kráse, dokonce oslavujíc narozeniny. Chvíli jsme pokecali, připili na zdraví a pokračovali se ještě posilnit k Tetřevovi ve Ferdinandově. Na spaní jsme si již předem vybrali velmi pěkné místo nad Hejnicemi. V noci opět mohutně foukalo.

Jó, tenkrát v tom roce, co bylo to sucho,
chlap přišel a povídá úplnou báj,
že sežere z kojota syrový ucho,
esli nám neřekne, kde leží ráj.

„Sakra kdo mi to takhle brzo volá, kdo to může bejt“? Krátce po sedmé se deru ze spacáku a hledám uřvaný tidlifon. Náčelník Kachna: „Kluci rychle honem vstávejte, řítí se na vás bouřka“! Sám velký náčelník nad námi držel ochranné křídlo! Děkujeme! Sbalený jsme byli rychle, bouřka naštěstí nepřišla, zachytily ji hory. Wabi byl rozhodnutý jet domů a já po dlouhém uvažování jsem jel s ním. Cestu zpět do Liberce bych měl fádní, kus cesty bych šel opačným směrem co před dvěma dny a navíc cestou domu pršelo. O tom, že jsme jeli k liberecké zoo tramvají a domů autem, o tom psát nebudu. To není trampské ;-D.

Pak v proklatým vedru sme lesama táhli,
kde smrděj' tůně a zrzavej mech
a stromy jak tráva, když na ně sme šáhli,
padaly na zem, to člověk by zdech'.

Co já k tomuto vandru napíšu? Nevim... moc toho nebude. Zkusím sesmolit alespoň jeden řádek. Vím totiž, že zaručeně budu mít dva čtenáře. Proto toto vyprávění věnuji Wabimu, který se mnou snášel útrapy, a jeho milované Petře, ale taktéž všem, co mají v lásce Island a islandský kraj.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj'.

Externí text: Miki Ryvola: Island

Nastavení