Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
Až jednou příroda onemocní natolik, že zešednou její barvy, tak potom si lidé koupí barevnější televizory, ve kterých přírodu sledují. Ty televizory jim ochotně dodají výrobci, zvětší se spotřeba, ekonomika posílí. Jen nemnozí uvidí, že to tak úplně v pořádku není. Proto jsou trampové, tuláci, snílci a indiáni větší nadějí pro přírodu, než ochranáři, úředníci a další represivní složky, kteří se snaží lidi z lesů vyhnat. Je nutné chránit přírodu, chránit trempy a lesní lid a vyhnat z lesů ochranáře...

Podepsán RnDr. Ion Tichý, CSc
Národní agentura pro ochranu a přežití trampů ve volné přirodě

Přepsáno z úvodní strany kempovky na převisu Sodomka
______________________________________________________
*******************************************************************************

Proměňte svá alba ve fotoknihu

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

SLEVA 10 % do 30. 11


reklama

8 fotek a 12 videí, 5.11.2017, 6 zobrazení, přidat komentář
Matyášův první turnaj, Dominik byl bohužel nemocný. Skončili jsme poslední, ale na ten začátek...
257 fotek, 14.10.2017, 36 zobrazení, přidat komentář
Opět po roce, je tu další Písnice. Že se soutěž stává čím dál tím více oblíbenější potvrzuje počet modelů, kterých bylo letos přes dvě stě. Doufám, že to takto půjde dál, 300, 400... ;-D
26 fotek, 26.8.2017, 16 zobrazení, přidat komentář
13 fotek, 20.8.2017, 1 zobrazení, přidat komentář
42 fotek, 12.8.2017, 12 zobrazení, přidat komentář
174 fotek a 3 videa, letos v červenci, 29 zobrazení, 2 komentáře
A tak nádherně vyšly ty červencové svátky, že jsem si vzal jen jeden den dofči a mohl na dlouhých pět dní vyrazit s Drobkem na onen bájný velký cyklovandr. Okolo Vyškova bylo pár Drobkem nedobytých rozhleden, takže trasa byla celkem jasná. Plány byly o trošililinku větší, ale nakonec, hlavně díky úmornému počasí, jsme se spokojili se standardem. Taktéž velmi pozlobily nakloněné úrodné hanácké roviny. Inu, nic se nemá přehánět, takže jsme nakonec ukončili naše putování v sobotu a v neděli odpočívali u Drobka mezi ovečkami. Cyklovandr to byl ovšem parádní, jsem zvědav, kam Drobek zapíchne prstem do mapy příště.

A víte, proč nakloněné roviny? Podle drobkových plánů by měl být úrodný hanácký kraj rovinatý, aneb „Zítra už to bude po rovině“.

Fotky od Drobka: http://drobek8.rajce.idnes.cz/2017_07_05_Mohelnice_-_Vyskov_-_Nezamyslyce
64 fotek, 1.7.2017, 30 zobrazení, 2 komentáře
Jak řekli, tak udělali... aneb po roce jsem opět šlapal nepropustou tmou na Sněžku za východem slunce. Díky výborné organizaci TJ Dolní Klaná a sklvělé náladě jsme i letos vrchol zdárně zdolali. Nezbývá tedy dodat: "Příští rok zas"
7 fotek, 17.6.2017, 5 zobrazení, přidat komentář
14 fotek a 1 video, 11.6.2017, 2 zobrazení, přidat komentář
79 fotek a 1 video, 10.6.2017, 22 zobrazení, přidat komentář
Největší motoristická akce v ČR situovaná do areálu léčebny v Bohnicích. Oproti minulému roku cítím zlepšení co se týče historických vozů. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet...
139 fotek, 27.5.2017, 26 zobrazení, 2 komentáře
Opět parádní akce v podání VHÚ, každý rok akčnější, zábavnější a dynamičtější. Jen tak dál!
69 fotek, letos v květnu, 42 zobrazení, 1 komentář
Kolo jsem si taktéž kupoval na osadní cyklovandry, o které jsem doposud byl (díky tomu, že jsem nevlastnil kolo) ochuzen. Mno a kde jinde udělat premiéru, než s trhačem asfaltu a kilometrů náčelníkem Kachnou za bicyklovým bivojem, kapitánem Drobkem. V pátek jsme po práci vyráželi z Kolína a dojeli jsme do Žlebské lhoty. Další den jsme dojeli k Drobkovi, kde jsme si úžasně užili oslavu se "známými podezřelými". V neděli pak následoval návrat, náčelníka jsem vyložil v Kolíně a sám dojel do Nymburka. Jen tak dál...
126 fotek a 1 video, 29.4.2017, 23 zobrazení, přidat komentář
Tradiční jarní sraz našeho klubu Porsche.108. Začátek byl v Příbrami na poutním místě Svatá hora, kde proběhla i prohlídka, poté byl přejezd na exkurzi Orlické přehrady. Následoval vydatný oběd v Kozlovně v Sedlčanech a jako zlatý hřeb dne byla prohlídka Retromuzea socialistických vozů. Zakončení srazu vylo v motorestu Benica. Sjelo se celkem 28 vozů, z toho 26 Porsche a 2 alegorické vozy. Počasí se vyařilo, díky akci jsme i světoznámí, viz: http://auto.idnes.cz/sraz-porsche-c9y-/auto_ojetiny.aspx?c=A170429_150431_auto_ojetiny_fdv
42 fotek, letos v dubnu, 31 zobrazení, přidat komentář
Když už v těch lesích chrápeme, tak ať jim alespoň trochu pomůžeme a svým úsilím si vysadíme "ložnici". Na letošní sázení se sešli "obvyklí podezřelí", takže nebylo třeba se zaučovat a i přes nepřízeň počasí jsme splnili stanovenou normu. Když ještě vezmu, jak královsky o nás bylo postaráno - gulášek, buchty, koláč, šunka, pivo... tak to byl krásný víkend, který jsme si pomalu ani nezasloužili. Příští rok jedeme zas!
172 fotek, letos v dubnu, 37 zobrazení, 8 komentářů
„Až ti Kachna řeknu, kde právě jsem, tak zaručeně prohlásíš: Ještě že jsem s váma nejel! Tohle bude zaručeně krušná noc. Celý den s námi lomcuje vítr z hor, chtěli jsme se schovat na závětrnou stranu, ale nepodařilo se. Nejsou tady žádné fleky pro přístřešek, ani stromy, ani kus rovnýho lesa. Bída. Každý jsme si našli jeden strom s větvemi až na zem a tam se zavrtali. Hele, už začíná pršet, musím přes sebe přetáhnout celtu. Bohužel takhle nalepená na spacák bude propouštět. Snad to do rána zvládnem...“

Po napsání islandského „bestseleru“ jsem se k popisu tohoto vandru odhodlával docela dlouho (začínám ho psát ve čtvrtek, končím v neděli), vlastně trochu z donucení. Po dosažení vrcholu holt začne člověk klesat. Teď mě napadlo: když už tady rozvádím myšlenku tvůrčí, tak právě tu bych mohl připodobnit k našemu vandru - bojovali jsme, abychom dosáhli vrcholu, ale dolů se nám už nechtělo. Vlastně chtělo... Všude to je stejné.

Na Králíky, resp. Kralicko, jsem se opravdu těšil. Když pominu Ukrajinu, tak takhle východně jsem ještě nebyl, takže neprobádaný kraj. Z Jizerek jsem byl natěšený na zdolávání horských hřebenů a také na další jarní vandr. V posledním případě to trochu zakolísalo.

S Drobkem jsem se setkal v pátek ráno na kolínském nádraží a po přestupu v Ústí n.O. jsme před jedenáctou byli v Králíkách. Cestu nám znepříjemnil rozbitý jirkův mobil, naštěstí jsme se s Jirkou setkali na náměstí a v hospodě U lípy dali poslední pořádné jídlo. Kluky jsem ještě přemluvil na návštěvu vojenského muzea a taktéž jsem chtěl navštívit pěchotní srub U cihelny. Tam ovšem byla prohlídka až za půl hodiny. Nelelkovali jsme proto a vyrazili na první plánovaný cíl - rozhlednu Klepáč.

Cesta to byla nelehká, převýšení znatelné a neustálá cesta do kopce nám dala zabrat. Naše námaha ovšem byla vykoupena krásnou krajinou. Ani silný vítr nám krásný pohled do kraje nekazil. Nebyli jsme jediní s úmyslem dobýt a přespat u Klepáče. Kousek před rozhlednou jsme potkali partu „hurávýletníků“, kteří se k našemu překvapení rozhodli po západu slunce pokračovat dál, a u paty rozhledny „oudoorové odborníky“, kteří nocovali v tom největším vichru přímo na vrcholu. My jsme se vrátili kousek zpět do vyhlídnutého lesíku, kde jsme v klidu přečkali první z plánovaných tří nocí. Jaké štěstí na místo jsme měli, jsme ještě netušili.

Ráno bylo zatažené, ale teplejší, takže příjemné. Měli jsme dvě verze cesty na dobytí druhé rozhledny. První byla sejít do Horní Moravy a vyškrábat se na protější hřeben. Druhá, vítězná, držet se po hřebeni a přes Kralický Sněžník dojít na druhou stranu. Na Sněžníku jsem nikdy nebyl, takže jsem loboval za druhou variantu a podařilo se mi to. Cesta byla opět stoupavá a s přibývajícími nadmořskými metry se začal objevovat sníh. Zatím to však nebylo nic dramatického a výstup celkem poklidně ubíhal. S blížícím se Sněžníkem přibývalo lidí. Nakonec bylo na vrcholu docela narváno.

Králický Sněžník dobyt! Sice za neuvěřitelné vichřice, ale dobyt! Udělali jsme spoustu fotek na mohyle, vedle mohyly, u studánky, u slůněte... Patřičně jsme se tam vyřádili. Avšak zde teprve začala druhá část naší sobotní cesty, náročnější. Cesta ze Sněžníku byla uklouzaná a tak jsme z kopce spíše sklouzli. V sedle jsme se oddělili od hlavního proudu a stoupali po sněhu na hřeben se Stezkou v oblacích, naším posledním cílem. Sníh na cestě nás značně zpomaloval, ledová krusta se probořovala a my jsme se propadávali o dvacet čísel až na zem. Naštěstí nám občas vysvitlo slunko, tak to bylo veselejší. Místo na spaní jsme hledali na závětrné straně, ale závětrná strana prostě nebyla. Foukalo to ze všech stran. Museli jsme trochu sestoupit, abychom nespali ve sněhu. Tam ovšem nebyla rovná místa. Jelikož se schylovalo k dešti, tak jsme okolo sedmé rychle zalezli každý pod jeden strom a tam se snažil přečkat do rána.

„...No ještě že jsem s váma nejel,“ přitakal mi náčelník. Telefonoval jsem s Kachnou a okolo mě se dělo boží dopuštění. I tak se mi s falešným pocitem bezpečí pod celtou podařilo usnout. V noci jsem se samozřejmě několikrát probudil. V absolutní tmě jsem slyšel bičování větru s deštěm na celtu. Bylo mi divné, proč mám mokrou celtu přilepenou na čelo. Ještě nikdy jsem nespal s přístřeškem přehozeným přes sebe a tak jsem netušil, že položený propouští. Chtěl jsem zkontrolovat situaci, ale nenašel jsem čelovku. Naštěstí jsem byl večer tak línej, že jsem si mobil a doklady nechal u sebe v kapse (čímž unikly promočení) a posvítil si mobilem, takže jsem po chvíli našel zapadlou čelovku. Posvítil jsem do okolí a situace byla stejná jak před usnutím. Jen mi připadalo, že padla šílená mlha. Přístřešek držel tam, kde měl a spacák sic z vrchu mokrý, tak nepropouštěl. Pode mě se voda nedostávala, takže jsem znovu přes sebe přetáhl černou plachtu jak pře mrtvolu a spal s přestávkami až do rána.

Musím opatrně odhrnout plachtu, aby mi voda z ní nenatekla do spacáku jako při noční kontrole. Avšak plachta mokrá nebyla, jen lehce křupala. K ránu se totiž vyjasnilo (cca. 10 minut jsem koukal na jasnou oblohu a těšil se na krásný den), takže to všechno nádherně zmrzlo. Okolo sedmé jsme byli vylezlí a v rychlosti balili. Přišla totiž sněhová vánice. Navíc kluci neměli to štěstí co já a nateklo jim pod spacáky, takže leželi v loužích. Bylo rozhodnuto, že to balíme a jedeme domů. Ani jsem neprotestoval.

Začátek úniku do civilizace pokazila ztráta jirkových dokladů, které se naštěstí našly, a hledání Drobka, který vyrazil napřed a nevěděl, že se vracíme hledat doklady. Naštěstí jsme našli i Drobka a vydali se ke Stezce v oblacích, kde byla, DÍKYBOHU!, otevřena hospoda. Čaj s rumem a gulášovka nám pomohly na nohy (nedá se to říct o vysokohorské přirážce). Pak jsem začal přemlouvat Drobka. „Drobku neblbni, když jsi u tý rozhledny, tak to nemůžeš vzdát“. Počasí bylo opravdu hnusný, ale rozhlednu jsem s Drobkem dobyl. Jirka odmítl s námi jít a šel do údolí napřed. Stezka v oblacích mě překvapila. Úžasná stavba se síťovou prolejzačkou (vyzkoušeno) a sítí místo podlahy na vrcholu (vyzkoušeno), spolu se zřejmě krásným rozhledem na Kralický Sněžník a okolí mě opravdu uchvátila. Škoda, že jsme kvůli počasí a času nemohli zůstat déle. Tak jsme spěchali na lanovku a za výhodných finančních podmínek (myšleno positivně) se svezli dolů.

V hospodě v údolí jsme se setkali s Jirkou a s ním jsme se popovezli autobusem zpět do Králík. Tam Jirka zvolil cestu do Prahy autobusem. My jsme se vraceli stejnou cestou vlakem. Avšak volné pondělí před sebou a já si říkal, co budu v Boleslavi dělat. A tak se stalo to, že jsem si s Drobkem dal v Pardubicích pivo a najednou se objevil v běstvinském velkostatku. Tam jsem dobře popil, úžasně pojedl, přespal na seně trošililinku pomohl a v pondělí odpoledne valil pověstnými spoji z Třemošnice ne směrem na Prahu, ale na Mladou Boleslav.

Jsou vandry, na kterých si odpočinete, dostanete do sebe energii a ani vám nevadí, že vstáváte v pondělí ráno do práce. Pak jsou ovšem vandry, na kterých sedřete kůži ze zad. Mrznete ve vánici nebo se pečete ve výhni ostrého slunce. Jenže takové vandry nezevšední. Stále je vyprávíte a stanou se bájnými. A že by se mohlo stát, že by vás odradil od dalších? V žádném případě! Balíme a vyrážíme zas, třeba abychom tento překonali ještě strašlivějším zážitkem. ;-D

Foto od Drobka: http://drobek8.rajce.idnes.cz/2017_04_14_masiv_Kralickeho_Snezniku
80 fotek, letos v dubnu, 40 zobrazení, přidat komentář
Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

„...a těšim se, až si s Petrou vlezeme do postele a budeme si číst to tvoje povídání o vandru“, říkal mi Wabi v sobotu, tuším, že při sestupu pod jizerské vodopády, na mé snažení ohledně vyprávění k vandráckým albům na Rajčátku. Tato věta mi zavdala k tomu, že vlastně nevím, o čem mám psát. Přitom právě ty první uvozovky a tři tečky se objevily na obrazovce mého notebooku v pondělí 23:33, tedy zhruba půl hodiny po tom, co jsem si šel lehnout a za usilovného přemýšlení a poslechu písniček bratří Ryvolů na dobro noc se snažil dát dohromady první větu pro tento vandr. Že by: Tento vandr stál opravdu za to? Uvidim... Nechám to na zítra... Proč tomu tak bylo? Na zítra... Dobrou ;-)

Až někdo ti, hochu, vo Islandu řekne,
svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej,
kdo slovíčko dobrý vo tom kraji cekne,
je dočista blázen, a ty se mu směj.

Tento vandr stál opravdu za to. Touto větou bych mohlo začínat každé vandro-album a pokaždé bych měl pravdu. Jenže na tento vandr jsem se opravdu Těšil. To velké „Té“ tam nedávám náhodou. I když mám zimní vandry opravdu v lásce, toho jarního jsem nemohl dočkat a dlouho si představoval, jak budu pobíhat po moravských kopcích okolo Lanškrouna. Moment... Fotky z Jizerek a v textu Morava? Mno jo... Původně bylo v plánu dobývat s Kachnou a Drobkem moravské rozhledny. Jenže z plánu sešlo (klukům to nemám za zlé) a já se cítil jako ten, co mu nevyjde vysněný vandr. Naštěstí jsem dostal spásný nápad a přes Kachnu zorganizoval záchranu mé soužené duše (samotnému se mi ještě jet nechtělo, noci jsou ještě dlouhé). Najednou mi zazvonilo neznámé číslo a tam Wabi, že navrhuje Jizerky a Valhalu. Jasně! V tuhle chvíli bych jel kamkoliv! Bylo nebylo, a my jsme vyjeli...

Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě,
kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má,
kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě,
ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá.

Psaní o tom, že jsme se setkali v Praze a autem dojeli k liberecké zoo, vynechám. Není to trampské. Od zoo jsme ovšem vyrazili na Libereckou výšinku, kde jsme si dali pivo/limo a po hodině (!) jsem se já dočkal hotovky („no víteco tři rodiny námtady přišli počkejtesiještě deset minut“). Nenaděláš nic... V plánu jsme měli dobýt 2 místa: Valhalu a bájný camp Kapitána Kida Island. Cesta k prvnímu bodu rychle ubíhala, drze tyčící hřebínek jsme bez problému vyšlápli a od rudolfovské elektrárny šlapali do jizerských kopců. Po nedlouhém hledání jsme našli Valhalu v celé své kráse, ovšem se vstupy do podzemí pod sněhem. Bylo by moc riskantní klouzat se dolů, tak jsme to vzali alespoň po povrchu a pokračovali okolo přehrady na onen bájný camp Kapitána Kida - Island. Ten jsme taktéž museli hledat, ale opět to nebylo nic hrozného. Tento krásný camp v lese ponurém dostál svého jména. Ač měli jsme přes den počasí krásné, na Islandu opravdový uragán. Ani oheň nešel udržet. Ten, mocně podporovaný větrem, sežehnul malé větévky dříve, než od nich chytly ty větší. Nezbývalo tedy nic jiného než najít úkryt za balvany a jít na kutě.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

Stejně jak pátek, tak i sobotní ráno (poledne, večer) bylo bez mráčku. Wabi ještě spal, a tak jsem se vydal na průzkum campu. Pod převisem a vedle něj bylo nastláno z jehličí, zřejmě pozůstatek po posledních návštěvnících. Převis byl v tu dobu nepoužitelný, kvůli vodě z tajícího sněhu, která stékala po skále a skapávala přesně do míst odpočinku. Stejně nepoužitelné bylo prostranství s ohništěm před převisem, kde byla halda mokrého sněhu. Nějací blbci proto vedle udělali nové ohniště přímo u kmene stromu. Nechápu... Taktéž někdo z dlouhé chvíle porazil strom, který těsně minul převis. Jak jsem psal... Nechápu... I přes všechny ty negativa má tento camp neuvěřitelné kouzlo, které umocnilo neuvěřitelný výhled ze „střechy“ směrem na západ. Vítr/slunce chladil/pálilo do zad a já se hodiny (2) kochal tím neuvěřitelným pohledem na Lužické hory. Do provlhlé kempovky (kterou někdo do výklenku vložil opravdu blbě) jsem zaznamenal svoji „hlubokou myšlenku“. Jakou? Jděte si ji tam přečíst! Splníte i hlavní pointu. Po probuzení Wabiho (druhá hodina kochání) jsme se nasnídali a prodiskutovali trasu. Chtěl jsem navštívit vodopády (Wabi: „Jasně“!) a výhled z Ořešáku (Wabi: „Jasně“!). Mno, tak jsme šli. Začátek byl nádherné prolnutí zimy a léta. Byli jsme v tričkách s krátkým rukávem, já v kraťasech, a pod námi křupal sníh. Paráda! Překvapila nás neuvěřitelná spousta křišťálové vody v pramínkách, potůčcích, potocích a říčkách. Všude tekla nádherná, průzračná a pitná voda. Velké dilema pro Wabiho začalo při sestupu na křižovatku pod vodopády. A na této křižovatce se to stalo! Wabi sežral hada! Přemluvil jsem ho totiž pro společný výstup na vodopády a Ořešník. Jeho nohám se to nelíbilo - trpěly! Ale Wabi nevydal ani jednu hlásku. Jen na konci si postěžoval na Kachnu, ale to je v pořádku ;-D. Doufám, že mi jednou toho hada odpustí a že pohled na úchvatné vodopády a výstup na vrchol Ořešníku s dalekým výhledem do kraje převáží veškeré zápory. Cesta dolů byla stejně náročná, jako cesta nahoru. Zde trpěly nohy nám oboum. V Hejnicích se naskytl krásný okamžik. Procházíme starobylými uličkami Hejnic, když tu Wabi: „Hele tyhle domy znám, vypadají stejně jako na fotkách, co mi ukazoval kamarád, tenhle dům mi je povědomej“. Sejdeme níž a on tam Jirka v celé své kráse, dokonce oslavujíc narozeniny. Chvíli jsme pokecali, připili na zdraví a pokračovali se ještě posilnit k Tetřevovi ve Ferdinandově. Na spaní jsme si již předem vybrali velmi pěkné místo nad Hejnicemi. V noci opět mohutně foukalo.

Jó, tenkrát v tom roce, co bylo to sucho,
chlap přišel a povídá úplnou báj,
že sežere z kojota syrový ucho,
esli nám neřekne, kde leží ráj.

„Sakra kdo mi to takhle brzo volá, kdo to může bejt“? Krátce po sedmé se deru ze spacáku a hledám uřvaný tidlifon. Náčelník Kachna: „Kluci rychle honem vstávejte, řítí se na vás bouřka“! Sám velký náčelník nad námi držel ochranné křídlo! Děkujeme! Sbalený jsme byli rychle, bouřka naštěstí nepřišla, zachytily ji hory. Wabi byl rozhodnutý jet domů a já po dlouhém uvažování jsem jel s ním. Cestu zpět do Liberce bych měl fádní, kus cesty bych šel opačným směrem co před dvěma dny a navíc cestou domu pršelo. O tom, že jsme jeli k liberecké zoo tramvají a domů autem, o tom psát nebudu. To není trampské ;-D.

Pak v proklatým vedru sme lesama táhli,
kde smrděj' tůně a zrzavej mech
a stromy jak tráva, když na ně sme šáhli,
padaly na zem, to člověk by zdech'.

Co já k tomuto vandru napíšu? Nevim... moc toho nebude. Zkusím sesmolit alespoň jeden řádek. Vím totiž, že zaručeně budu mít dva čtenáře. Proto toto vyprávění věnuji Wabimu, který se mnou snášel útrapy, a jeho milované Petře, ale taktéž všem, co mají v lásce Island a islandský kraj.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj'.

Externí text: Miki Ryvola: Island
96 fotek, letos v březnu, 23 zobrazení, přidat komentář
Jelikož jsem měl tu možnost výhodně koupit kolo (50% původní ceny), na kolečkových bruslích si oddělal kolena a také chtěl podnikat krátké, ale účelné výlety v okolí Mladé Boleslavi, tak jsem se stal šťastným majitelem bicyklu. Dle uvážení budu na rajče sypat fotky podle měsíců.
38 fotek, letos v únoru, 73 zobrazení, 5 komentářů
No to to trvalo! Silvestrovský půlvandr (1 noc) mě pěkně nakopl, šíleně jsem se těšil, že v krátké době vyjedu zas, avšak z důvodu velmi nízkých teplot a poruchovosti mého plechového oře jsem celý leden nepřičichl k vůni vandru. Naštěstí se zadařilo druhý víkend v únoru, a tak jsem mohl společně s Kachnou, Bobem a Wabim šlapat po úbočích brdských hor a strání. Vandr to byl úžasný, i když s trochou nepohody. Ale to k tomu přeci patří, že? ;-D
Kombinaci Wabiho a Kachny jsem se zprvu obával. Ještě jsem měl v živé paměti náš vandr na Křivoklátsku, kde se směr našeho cíle každých 20 minut měnil a já z toho měl hlavu jak pátrací balón. Proto jsem náčelníka krotil už v pátečním vlaku ze Smíchova. Kupodivu se mi to dařilo a naštěstí Wabi, který se společně s Bobem připojili v řevnické "nádražce" Hotel Grand, neměl žádně divoké nápady*. Po vydatném občerstvení jsme vyrazili vstříc brdským lesům a naším cilem byl bájný camp Dánsko. První komplikaci jsme poznali hned za městem. Ušlapaný sníh na cestách před nedávnem roztál a opět zmrzl, takže jakákoliv cestička byla naprostý led. Naštěstí jsme moc nepadali, jelikož jsme se snažili držet mimo cesty, ale pokud jsme na nějakou narazili, bylo to jako když se člověk snaži přebrodit potok po kamenech a zůstat suchý. Prostě divočina. Dle vyjádření znalých nám cesta zabrala zhruba trojnásobek času, takže jsme na camp dorazili relativně pozdě. Bylo větrno a pocitově docela zima. Jak to poslední dobou bývá, tak poslední návštěvník dřevo sdělal na neudělal ráno nové a typicky brdský oheň nehřál. Naštěstí nás zachránil Bob se svým plynovým vařičem, takže jsme do sebe dostali horký čaj. Na noc jsme se před větrerm přesunuli do osady Žluté skály, kde jsme přespali v suchu na zápraží. Všem ovšem byla zima na nohy (jak by řekl Wabi: T.O. Typicky brdský studený nohy ;-D).
Ráno jsme se vrátili zpět na Dánsko, kde jsme se pokusili ohřát u ohně. Vítr ustal, tak se nám to podařilo. Vyrazili jsme na klouzačku k nejbližší cestě a odtud pak k silnici Řevnice-Mníšek, kde nás opustil náčelník z důvodů, které chápeme. Dál jsme pokračovali na Skalku, kde bylo občerstvení a kde jsme snědli myši. Ano, myši, ne psy. V plánu bylo dojít na Zelené šišky. Nakonec jsme byli rádi, že jsme dorazili na Ovčárnu. Tam jsme opět museli nadělat dřevo (kterého okolo bylo kupodivu dost), které naštěstí hřálo i na typicky brdském ohni. Bouda byla čistá a ne tak zavšivená, jak jsem si ji pamatoval, a tak jsme přistřeší staré dobré Ovčárny přijali.
To, že byla neděle, nepřekonala ani báječná snídaně. A tak se najednou stalo, že jsme se s Bobem, mířícím do Mníšku rozločili kousek od místa loučení s Kachnou, rozloučili a o chvíli později stáli s Wabim v Řevnicích na nádraží. I když to šíleně uteklo (jako vždy) a urazili jsme vcelku málo kilometrů (není podmínkou), tak vandr to byl opravdu skvělý. A to díky nevšedním zážitkům a báječným kamarádům. Díky všem zúčastněným a nyní k fotkám ->

*Takhle napsaný to vypadá, že by mně to vadilo a uráželo, to nééé. Jenom na to ještě asi nemám náturu ;-D
43 fotek a 8 videí, 31.12.2016, 55 zobrazení, přidat komentář
Ani si nedovedu představit, že bych Nový rok přivítal někde jinde než v lese, resp. vandrem. Být někde v přeplněných ulicích plných opilých cizinců, nebo netrpělivě očekávat hvězdný program kanálu Nova? Brrr. Bohužel zdravotní stav mě pustil na poslední chvíli, poslední den v roce, ale i tak jsem si to náramě užil. Jako jediný Boleslavák jsem do Mšena využil směr z Mladé Boleslavi (samozřejmě) a před polednem dorazil do cílové stanice. Tam jsem potkal 2 vandráky směřující domů - s jedním jsem si vyměnil místo ve vlaku (na Mělník), avšak Karlose, čekajícího na vlak do MB, jsem přemluvil a spolu jsme vyrazili do Kokořínských hvozdů. Do Ráje, kde jsme se měli setkat s Fosiliema a Starejma Kachnama a dále pokračovat zpět do Mšena k chatce poblíž lázní, jsme měli dorazit po druhé hodině. Měli jsme proto dostatek času navštívit Partyzánky, kde jsme udělali oheň na čaj a porozhlédnout se po převisech v okolí (neúspěšně). I tak jsme se celkem zdrželi a do hospody dorazili pozdě po třetí hodině, kdy nám už všichni utekli do Mšena. Tak jsme dali grog a posilněni úspěšně zvládli poslední cestu loňského roku. Oslava příchodu nového roku proběhla u chaty u Ivana z Bílých skal. Chatka sice malá, ale oto větší měla ohniště s posezením, kde se již slavilo, resp. očekávalo příchodu nového roku. Všeho bylo dostatek, jídla pití, hudby, zpěvu, zábavy i vyprávění. Uteklo to tak rychle, že jsme půlnoc málem prošvihli. Naštěstí jsme nový rok 2017 za zpěvu Vlajky a bouchání šáňa řádně oslavili. Všichni si popřáli vše nej do dalšího roku a podle nálady setrvali, nebo šli na kutě. Ráno byli překvapivě všichni jakž-takž střízliví. Velká záchrana přišla v podobě zelňačky. Okolo desáté jsme se všichni rozloučili, někteří jeli autem, většina vlakem. Ani na vteřinu nepochybuji o tom, že to byl nejkrásněji prožitý Silvestr v tom našem malém zaprďákovaném pidistátečku. Ahoj! zase příště a teď k fotkám:
46 fotek, listopad 2016, 66 zobrazení, 1 komentář
Na to, jak dlouho jezdím, jsem moc vandrů zatím nepodnikl. Faktem je, že na střední to byly 2 vandry za měsíc, nyní je stěží jeden za dva měsíce. I tak mi ty vandry splívají, tedy pokud se člověk nedostane do nějakého extrému - horko/zima, sucho/déšť apod. A právě na tento vandr budu vzpomínat jako na jeden z nejdeštivějších. Ne že bych toho litoval, to ne, ani jednou jsme nezapochybovali o tom, že bylo správné vyjet. Jenom ten neustálý déšť trošičku kazí náladu. Mno...
Hlavní zpráva tohoto roku je, že se náčelník vrátil mezi živé a po dlouhých měsících se opět rozhoupal k vandru. Bylo to sice jen na jednu noc, ale i tak se to cení. Na jednu noc byl i Tomáš, který měl v sobotu večer šichtu.

Hlavním cílem tohoto vandru bylo po dlouhé době navštívit Orlí hnízdo (pro Toma a Hraboše poprvé). Rozumně jsme nejdříve začali u Matušky v Broumech a po vydatných šestnáctkách (Svatomartinské) jsme najisto vyrazili na náš cíl. Po cestě jsme ovšem narazili na skupinku trampů, kteří nás ujistili, že srub je již obsazený, a to početnou skupinou (cca 12) i s dětmi. Jak jsme se posléze ujistili, nejsme jediní, kdo tento kemp zná. Nezbývalo nic jiného, než strávit první deštivou noc pod přístřeškem.
Sobotní ráno bylo zamračené a deštivé. Kachna s Tomášem se rychle sbalili a vyrazili zpět do Broum a do Berouna. Já jsem chvíli vykopával Hraboše ven ze spacáku. Nakonec se mi to podařilo a díky tomu jsme se mohli vydat oblikou na další bod naší trasy, neplánovaný bod naší trasy, kemp Orion. Obkliku jsme zvolili přes Skryje, kde jsme si dali Chříčské pivo a přes Skryjská jezírka dorazili za neustálého deště na Orion. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme jej našlli, informace o něm jsme měli nevalné. Do boudy nezatékalo a podařilo se nám postavit i improvizovaný přístřešek nad lavičkou, abychom se trochu usušili. Okolo osmé pak přestalo konečně pršet, tak to bylo ohodně veselejší.
Jak se říká, neděle bývá nejsmutnějším dnem trampa. Počasí samozřejmě jak na potvoru bylo bez mráčků a my jsme chrápali do půl desáté, takže do Zbiroha na autobus jsme to zaručeně nestíhali. Takže nezbývalo než dojít do Broum... na Matušku... Cesta autobusem byla poklidná, cesta metrem úmorná.
Ale vandr to byl vydařený!

Komentáře

přidat komentář